Umíme si vládnout?

„Věřím i já Bohu, že po přejití vichřic hněvu, hříchy našimi na hlavy naše uvedeného, vláda věcí Tvých k tobě se zase navrátí, ó lide český.“  J. A. Komenský.    

Tenhle citát je desítky let na nástěnce v jedné pěkné hospodě. V devadesátých letech pod něj někdo připsal: „Jenom to ne!“

Vládnout si (zatím) neumíme.

Proto ta naše nespokojenost.

1918 -1938 to prý šlo, asi fungovaly návyky z dob Rakousko-Uherska.
Válku vynechám.
1945-1947, krátkodobý mix.
1948-1989, limity dané, v rámci limitů nic moc.
1989-2022, cesta k dnešní nespokojenosti.

Jak z toho ven?
1. změna republiky na monarchii, nikoliv konstituční. Problém s angažováním vhodného monarchy.
Nereálné.

2. K někomu se připojit. Ke komu? Kdo by nás vzal?

Rakousko? 
Možná po dlouhém přemlouvání, spíš ne. 

Německo? 
Možná ano. Ale to by nás muselo vzít jmenovitě Bavorsko, nebo Sasko. Pokud bychom se stali samostatnou spolkovou zemí, nic by to neřešilo, zase ta nešťastná samostatnost. Se Saskem bychom to mohli zkusit. Je tam Lužice a k té máme blízko.

USA? To by asi šlo. Už mají stát mimo kontinent. Ale co z toho? Zase ta samostatnost (spojené státy) a sami toho mají v celku až až.

Zkusme tedy to Sasko-Lužici a když to nedopadne, budeme se to muset naučit, vládnout si sami.

Kdo a jak s tím zase začne? To je k diskusi.